David B. odpovídá na otázky Thierryho Bellefroida pro www.bdparadiso.com (jaro 2000) Letos jste v Angouleme dostal cenu Alph Art za nejlepší scénář. Vím, že vás to potěšilo, není důvod to skrývat… Nicméně, není trošku frustrující být úplný komiksový autor, tedy kreslíř i scénárista, a dostat cenu jenom za scénář? Tohle už jsem párkrát slyšel. Určitě, nějaká frustrace tu je… ale zároveň, celý ten festival a ceny na festivalu, to je vlastně taková hra. Takže jsem rád, že jsem dostal cenu za scénář, protože když píšu komiks, na scénáři mi hodně záleží. Rád vyprávím příběhy. Když čtu komiks, rád čtu příběhy, takže… něco to pro mě znamená. Už jsem dostal cenu Jacquesa Loba na festivalu v Blois, z čehož jsem měl velkou radost… Vypadá to, že za scénáře ceny dostávám. Takže ta kresba… uvidíme… možná později. Jenže vy také kreslíte. To se dočteme i v „Padoucnici“. Nejde jen o to, že kreslíte od raného dětství, kresba je pro vás něco nesmírně důležitého. Ano, obrazy jsou pro mě odedávna nesmírně důležité… Když jsem byl dítě, řeč obrazů, které jsem viděl okolo sebe – v knihách, na výstavách, kam mě rodiče brali s sebou – pro mě byla řečí emocí. To, co jsem viděl, žil nebo měl, jsem kreslil. Bylo to vzpomínání. Takže kreslení bylo velmi důležité. …vzpomínání, které bylo často bolestné…? Ano, bolestné, ale ne vždycky… Ve skutečnosti v „Padoucnici“ neříkám všechno, ale… Například si vzpomínám, rodiče nás vzali na koncert Pink Floyd… potom jsem nakreslil spoustu obrázků, které evokovaly pocity, které jsem měl během koncertu… Tyhle věci mě strašně poznamenaly. „Padoucnice“ je autobiografický komiks, což se dneska nosí víc než před deseti lety… A mezi autobigrafickými komiksy je to opravdu NĚCO… Lidé často v autobiografických komiksech vyprávějí o svém životě. Tečka. Dobrá, vyprávějí fakta… Já jsem se pokusil vyprávět něco jiného, vyprávět o tom, co se stalo mojí rodině, napsat vzpomínky na mé prarodiče, věci, o kterých jsem slyšel, že se staly, takovou rodinnou mytologii, o prarodičích, o praprarodičích. Například první světová válka, která se týká mého dědečka, nebo o kolonizaci Indočíny, což se týká pradědečka… takovéhle věci… A vedle toho jsem se pokusil vypovědět, jak vznikal můj vnitřní svět a jak na něj působilo všechno to, co jsem žil… Ano, to je klíč… Číst „Padoucnici“ nám umožňuje pochopit… Ano, je to trošku tak… Sám pro sebe jsem si udělal takovéhle bilancování, a to umožňuje čtenáři taky… …pochopit například „Tengu Carré“ a takovéhle věci…? Ano, pochopit, odkud jsem se k tomu dostal… …nebo „Bledého koně“ … Všem těmhle komiksům není lehké porozumět bez předchozího čtení „Padoucnice“. Myslím, že je můžeme pochopit bez předchozího čtení „Padoucnice“, ale „Padoucnice“ dává čtenáři určitý klíč, který v jiných knihách nenajde, to je jasné… Ostatní knihy se dají číst samostatně. Ale až potom objevíte, co je za oponou… Ale opona se odhrne natolik, že to pro vás představuje až určité nebezpečí. To je pocit, který z toho člověk má… Existují autobiografické komiksy, pravda, ale zřídkakdy se vidí, aby se někdo obnažil tak jako vy. … nebezpečí… ne, tenhle pocit určitě nemám. Nemám pocit, že by to pro mě bylo nebezpečné, ačkoli vždycky to není lehké, protože rodiče se na mě už dva roky zlobí, takže je vůbec nevídám… Od třetího dílu, že ano? Ano, přesně tak. Takže určité následky tu jsou, ale já je na sebe beru… A pak, chci to dělat dál, protože je to pro mě důležité. Takže, když to rodiče nechtějí přijmout, pochopit… no, nemůžu s tím nic dělat. Ačkoli jim pořád opakuju, že to nebyl útok proti nim ani proti ničemu… dobře, tak to neberou, škoda! Takže pro mě to vůbec není nebezpečí, naopak, chci tím víc pokračovat a tím spíš to dotáhnout do konce. Hodně jsem o tom mluvil s mou sestrou, říkal jsem jí po třetím díle, že z toho bude problém, že teprve teď to bude problém – jestli by nebylo lepší chvíli počkat a udělat si trochu pauzu. Řekla mi – ne. Musíš pokračovat, hned teď. Začal jsi, tak to musíš dodělat… A má naprostou pravdu. Tak pokračuju. (smích) Vaše sestra, která napsala velice pěknou předmluvu a která zjevně vaši práci velmi dobře pochopila… Ano, přesně. Chápe to, protože v mých knihách nachází věci, které jako dítě cítila taky. Jsem tak trochu v opozici ke svým rodičům, protože oni mají své „rodičovské“ stanovisko a odpírají mi tu možnost, abych já měl na věc ten názor, jaký jsem měl tehdy, jak to popisuju v „Padoucnici“. Myslím, že je to šokuje a trochu paralyzuje. Nedokázali si představit, že bych byl mohl cítit tolik věcí ohledně toho, co se tehdy dělo. Měli pocit, že nás se to nedotklo, protože jsme byli děti a nestarali jsme se o to a taky jsme nebyli ve věku, kdy by člověk čekal, že budeme chápat, co se děje. A posteriori nepochopili skutečnost, že události, kterými jste žili a které byly docela vážné, způsobily, že jste předčasně dospěli? Ano, myslím, že to nepochopili. Jsou překvapeni, že jsem už tehdy měl na věc názor, že jsem analyzoval situace, možná ne správně, ale že o tom vůbec dokážu něco říct. A jste… jak bych to řekl… jste si svými vzpomínkami jistý? Neměl jste občas pochybnosti? No, nikdy si nemůžeme být jistí svými vzpomínkami. Ani mí rodiče si jimi nejsou jistí. Na každý pád jsem o tom s nimi mluvil, dělal jsem si poznámky, hodně jsem mluvil s mou matkou o prvních dílech. Ona mi vyprávěla nějakou historku, ale o rok později mi ji vyprávěla zase jinak. Měla různé verze a různé analýzy událostí. Takže nic není jisté. Při prvních dílech jsem s nimi hodně mluvil, zdálo se mi to důležité. Byla to vlastně společná práce nás všech. Při práci na třetím díle to skončilo. Pak jsem hodně mluvil s mou sestrou, porovnával jsem své vzpomínky, ptal jsem se jí, jestli si na určité věci pamatuje, co si o nich myslela, jak na ně reagovala. I když jsem to pak třeba nepoužil v knize, zdálo se mi to důležité. Můj bratr si bohužel moc věcí nepamatuje. Jeho paměť je dost narušená léky – hlavně uklidňujícími prostředky –, taky často padal a mnohokrát se udeřil do lebky… Je pro něj velmi obtížné dát si všechny vzpomínky dohromady a najít vůbec energii k myšlení. Často spolu všichni mluvíme o svých vzpomínkách a najednou zjistíme, že on si nepamatuje nic… Je to docela strašné. První obrazy na začátku knihy, kterými bratra popisujete, jsou působivé, je to trochu jako dostat ránu elektrickým proudem… Ano, přesně, proto jsem to tak udělal. Myslím, že tohle byla moje roznětka. Byl to zásah elektrickým proudem i pro mě, najednou se na něj podívat. Je pravda, že jsem se na něj roky nedíval. A tu jsem si najednou uvědomil, že ho pořád vidím takového, jako když mu bylo… řekněme osmnáct… byl to někdo větší než já, s knírkem… a najednou… vidíte někoho… tlustého… Protože nedělal žádný sport – pořád to samé, záchvaty, prášky – ztloustnul. Necvičil… a pak to, že pořád padal – má jizvy po celém těle, nemá už žádné zuby, obočí má úplně rozkouskované samými jizvami, hlavu taky. No, je to jako kdybych si četl každý ten jeho pád, každý záchvat je zapsaný na jeho těle. Ano, znenadání se takhle přede mnou objevil. Řekl jsem si: „Jo, je to pravda, takhle na tom je.“ Dlouho jsem to nechtěl vidět. Ve skutečnosti jsem si to celé roky zakrýval, protože mi bylo nepříjemné uvědomit si, že mám opravdu nemocného bratra, svým způsobem chromého, který se velmi pomalu pohybuje, má spoustu potíží, velice pomalu mluví… Jeho handicap mu začíná dělat obrovské fyzické problémy… Jedna z věcí, které překvapí, je to, že od samého počátku vyprávění nemáte, jako dítě, příliš pozitivní přístup k nemoci a k situacím, které vytváří, a zdá se, že většinou máte strach z nákazy… Ano, pro mě to bylo něco, co nás všechny opravdu zasáhlo, trochu jako mor… No, chápal jsem to všechno rozumem dítěte… Ve škole nám říkali o epidemiích, o moru… Pro mě to bylo totéž, my všichni jsme to dostali, a je pravda, že v ranném dětství jsem měl pocit, že proti tomu musím bojovat. Byl to boj, který jsem měl pocit, že vyhrávám, v tu chvíli, ačkoli to byla jenom iluze… protože nebyl žádný boj, který by se měl vést… no, možná tam nějaký byl, ve mně, ale to byl psychologický boj… Samozřejmě tu nehrozilo žádné fyzické nebezpečí, ale pro mě v tom bylo nebezpečí psychické. A měl jsem pocit, že musím nad tím nebezpečím vyhrát. Takže tohle bylo pro mě důležité. Co je samozřejmě neuvěřitelné, je celá to rodinné putování, které nemoc podnítila, což je většina látky prvních čtyř dílů… Je to neuvěřitelná pouť, kterou jste tak mladý prošel s rodinou přes všechny ty neobvyklé věci. Ať už je to makrobiotika nebo více či méně důvěryhodní guruové, nebo samo běžné léčení… To všechno jsou věci, které korespondují s tehdejší dobou, se 70. léty, kdy se tyhle věci začaly objevovat; objevovali jsme východní lékařství, východní mystiku… Ale vaši rodiče v tom byli docela daleko. Když vyprávíte o vašem otci, jak hledal kámen mudrců v garáži, to se zdá nemyslitelné… Ano… oni se trochu zajímali o všechny aspekty téhle kultury, která ještě nebyla kulturou „New Age“, ale stala se jí, celá tahle mystika, která na sebe někdy brala podobu sekty, někdy makrobiotiky nebo hledání kamene mudrců… A kdo ví, jestli toho nebude ještě víc v dalších dílech… Věci, které poznamenaly ty roky a které přišly s hnutím hippies, baba-cool, komuny, nenásilí, boj proti jaderné energii. A konečně, byly tu i politické aspekty, ve kterých se mí rodiče neangažovali, ačkoli ve skutečnosti v celém tom cvrkotu doby jeli… Máte už čtyři díly ze šesti. Takže většina práce je za vámi. Řekl bych, že jste asi pocítil účinek své práce, nejenom ve formě reakce veřejnosti, ale i sám na sobě. Byla to pro vás terapie, nebo snad ne? Byla to terapie, to je jasné! Dvacet let jsem tu knihu chtěl udělat, a dvacet let jsem se sám sebe ptal, jak ji udělám, váhal jsem a převracel jsem to v hlavě. A podařilo se to díky L´Association… Protože jsem se pro to rozhodl, když se L´Association zrodila. Řekl jsem si: „Dobře, teď máš všechno ve svých rukou… umíš kreslit, konečně jsi dost zralý na to, abys to nakreslil i napsal. Je tu vydavatel, který to dokáže vydat, takže jdi do toho.“… A šel jsem do toho, a samozřejmě že to byla taková terapie. Dovolilo mi to udělat bilanci všech těch roků, veškeré té bolesti, kterou jsem zažil, veškeré zášti, kterou jsem choval vůči určitým osobám, pomohlo mi to pochopit určité množství věcí, taky jsem se dostal o hodně dál jako kreslíř a vypravěč. Měl jsem v průběhu práce pocit, že se vyvíjím s tím, jak ve vyprávění vyrůstám, no, že se má kresba mění, jak vyrůstám. A to je docela zajímavé, protože se to dělo podvědomě. První díl jsem začal kreslit jen tak, aniž bych si kladl příliš mnoho otázek, bez přemýšlení. Rozhodoval jsem se velmi rychle. Teď vidím jasně ten vývoj, jaký jsem udělal, a mám pocit, že znova prožívám graficky to, co jsem už prožil prakticky. Inu, všechno je to relativní. Co na to říkali v L´Association, když jste jim navrhl tenhle projekt? Říkal jsem jim to už předtím… Diskutovali jste o tom všichni? Zdá se, že tehdy jste byli docela malou skupinou, představuji si, že jste se o všech vašich projektech bavili jen v kruhu šesti osob? Když jsme zakládali L´Association, už tehdy jsem jim říkal o tom projektu, který ještě nezačal, ale který jsem chtěl realizovat, protože byl pro mě důležitý. Řekl jsem jim trochu z toho, co se mi přihodilo, řekl jsem jim, že bych to rád jednou převyprávěl… Povzbuzovali mě v tom… A jednoho dne to přišlo…! Pravda, žádné jiné nakladatelství by takový projekt nevzalo! Ne, nevzalo, přestože někteří by vám řekli, že by to vzali, kdybych jim to byl předložil, jenže to není pravda… A pak, je jasné, že tohle byl projekt pro L'Association. Skutečně to bylo vytvoření L'Association, které mi zničehonic dovolilo sebrat všechen ten materiál a pustit ho ven. To byl taky jeden z určujících důvodů, který přispěl k mému rozhodnutí… Když už mluvíme o L'Association, která nedávno oslavila deset let existence, teď můžeme posoudit vliv, který měla, ať vědomě či podvědomě, na komiksový svět, a máme trochu pocit, že pokud měla takový vliv, zvláště v posledních letech, je to proto, že její autoři pracovali pro velká nakladatelství bez toho, aby dělali kompromisy. Byli roztroušeni, ale zachovali si svůj styl, svůj humor… Ano, to je důležité… Velcí nakladatelé, kteří si nás vyžádali, po nás chtěli, abychom dělali totéž, co jsme dělali v L'Association… No, totéž… Ale s nezbytnými kompromisy… jako třeba nekreslit jenom v černé a bílé, udělat album přesně o 46 nebo 54 stranách. S touto podmínkou… Ale když tohle pomineme, pokud jde jenom o obsah, byl jsem pořád naprosto svobodný a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl… u Dargauda i Dupuise… A pak je tu proslulá edice Poisson Pilote nakladatelství Dargaud, která reeditovala HopFroga… To je důkazem skutečnosti, že Dargaud vsadil na kartu „L´ Association v barvách“, můžu-li to tak říci… Ano, Guy Vidal o tom řekl, že je to „L´ Association plus prachy“… (smích) To ve skutečnosti není daleko od pravdy, nemyslím to kriticky… Jo, jo, určitě, on má pravdu… Je tu skutečně silná vůle na tuhle notu hrát, celý Trondheim se má reeditovat… A co vy, můžete nám říci něco o vašich projektech? S Christophem Blainem jsme dokončili druhé album („Les ogres“), začneme novou sérii s Joannem Sfarem… ale je pravda, že je velmi důležité pracovat s ostatními nakladateli. Dovoluje nám to relativizovat práci, kterou děláme u L'Association, žít v odlišném světě, vidět, že existuje něco jiného, netočit se pořád dokola v prostředí alternativního komiksu… A zároveň, práce v L'Association naopak umožňuje relativizovat práci pro velké nakladatele, můžeme si říct, že my můžeme vydávat věci, které oni vydávat nemůžou. Jako třeba Comix 2000. Žádný velký nakladatel to udělat nemůže, protože je to příliš mnoho práce… myslím teda… je tu příliš mnoho věcí, které musíte dát dohromady a zkoordinovat.
Překlad Mot (JN & IS) |