Max Andersson

je tichý, nenápadný člověk, kolem kterého se šíří tiché, nenápadné charisma. Mluví tiše a soustředěně a všechno, co říká, přichází z nějakého velmi dobře uspořádaného a hluboko ukrytého skladiště. Ocitáte se okamžitě v silovém poli jeho vnitřního světa. Nic nejde z povrchu, všechno jde z hloubky a je to velmi vážně míněno. Zároveň ale máte pocit, že tenhle hošík, kterému bude za rok čtyřicet, neumí ani do pěti napočítat a teprve se nesměle učí mluvit. Zdánlivou naivitou občas probleskne milý, potutelný úsměv. Ano, tenhle člověk mohl napsat Pixyho.

Max Andersson se narodil na ostrově Öland, což je dost netypická část Švédska – nejsou tam totiž skoro žádné stromy, jenom skály. To vysvětluje, proč Max dodnes neumí pořádně nakreslit strom a proč mu nechybí švédská příroda. Možná to objasňuje i něco z jeho vidění světa. Max zpočátku natočil několik krátkých animovaných i hraných filmů, pak přesedlal na komiks a po několika kratších věcech nakreslil Pixyho. Podařilo se mu ho prosadit do USA a pak následovala další vydání v jiných zemích. V roce 1997 Max a jeho přítelkyně Helena Ahonen usoudili, že Stockholm je pro ně příliš nudný a drahý. Rozhodovali se, zda vycestují do USA nebo do Německa, vzali se, aby si ulehčili situaci před americkými úřady, ale nakonec zvítězil Berlín. Zdá se, že žijí poklidně. Max má malé, ale jisté příjmy z různých vydání svých komiksů v různých zemích a občas, pokud je o jeho podivný styl zájem, pracuje i jako kreslíř. Helena má malou dílničku, ve které navrhuje a sama vyrábí klobouky. Neumějí řídit auto (ale brzy se chystají se to naučit), jsou převážně vegetariáni (protože nesouhlasí s trápením zvířat ve velkochovech). Mají mnoho přátel na nezávislé scéně ve Švédsku i v Německu.

Do Prahy

přijel Max podruhé v životě ("Strávil jsem tady pár dní někdy v roce 1984. Projížděl jsem Evropu na takovou tu jízdenku platnou na všech železnicích.. potkali jsme pár lidí, keří vypadali jako hippies... vypadalo to, že je tu bezpečnější vypadat jako hippie než jako punk... zavedli nás do nějakého sklepního klubu a každopádně byli velmi milí...").

Již první večer byli on i Helena provedeni po místních pamětihodnostech (Baráčnická Rychta, klub Újezd a později mnoho dalších) pod vedením odborného průvodce Ivana Stabla. Živě se zajímali o to, jaké jsou nové české filmy (Andersson zná a má rád filmy Jana Švankmajera) a co si teď Češi myslí o Miloši Formanovi, když tu nežije, ale především a hlavně chtěl Max najít dům, kde kdysi pracoval Franz Kafka. V tom jsme mu příliš nepomohli. On i Helena však byli velmi zaujati, když se dozvěděli, že na vršku Petřína je zrcadlové bludiště. Hned další den se rozhodli se tam vypravit, ale hustý déšť je zahnal do amerického baru na Střeleckém ostrově. Pak už byla autogramiáda v Krakatitu.

Podle našich nepřesných počtů bylo nejprve podepsáno-pokresleno zhruba deset papírků pro pány z pražského klubu lovců autogramů, kteří sice o komiksu nevěděli vůbec nic a přihrnuli se rovnou z autogramiády M. Šimka a Z. Bubílkové, ale byli velmi vděční a Max s nimi nakládal stejně laskavě, jako kdyby každý z nich přečetl Pixyho aspoň desetkrát. Jak se později ukázalo, vyskytují se lovci autogramů po celé Evropě a on je už na ně zvyklý. Pak začali přicházet čtenáři v téměř nepřetržitém proudu, což za dvě hodiny autogramiády vydalo asi na patnáct Pixyů plus jeden strop nad barem. To jsme hodnotili jako velký zájem, i Max se vyjádřil v tom smyslu, že je to skvělé.

Třetího dne jsme se sešli v žižkovské hospodě U vystřelenýho voka. Nepočítám-li agilního reportéra Vojtu z www.komiks.cz nebo Aude Brunelovou a další členy francouzské komunity v Praze, přišel pouze jediný fanoušek, zato však významný – spisovatel Petr Stančík (www.3glav.cz). Večer rychle a příjemně uplynul v řečech a pivu a následujícího dne Max a Helena odjeli.

No, a to je asi všechno. Budoucnost? Otiskneme díky Maxově laskavosti pár stripů z jeho minialba Film (1998) ve třetím čísle Potu. Možná ho v dohledné době zase v Praze uvidíme. Možná vydáme nějaký jeho komiks.

"Stát se nejslavnějším komiksovým autorem je něco jako stát se nejslavnějším hráčem badmintonu."

Rozhovor s Maxem Anderssonem

Jak se vlastně stalo, že jste napsal Pixyho?

No, dělal jsem už pár menších věcí předtím. Pixy byl první velká věc a vznikal asi tři roky. Měl jsem nějaký základní scénář a pár myšlenek, ale neměl jsem nic takového jako podrobný scénář s rozpisem jednotlivých obrázků, to ne. Takže jsem napsal prvních 10-15 stránek, aniž bych věděl, co bude přesně dál. A samozřejmě, přihodilo se, co se obvykle stává - postavy začaly žít vlastním životem. Pixy byl zpočátku pěkně temná záležitost, ale nakonec to začala být i sranda, zvlášť život ve čtvrti potracených plodů. Dělalo mi radost to psát.

Takže jste nebyl v depresi, když jste ho psal? Člověk by řekl, že musíte mít dost špatné životní zkušenosti...

Když se necítím dobře, nemůžu ani pracovat. Nejsem depresivní typ. Mezi autorem a postavami je vždycky určitý odstup... Ale na druhou stranu - všechno, co píšete, je svým způsobem autobiografické. Každý z nás je ve skutečnosti celá skupina různých osob, které si často navzájem protiřečí, tak jako Alka a Pixy. Použil jsem nějaké rysy lidí, které znám, ale to ve skutečnosti není důležité, protože nakonec jsou z nich univerzální charaktery...

Jak se Pixy rozšířil do dalších zemí?

Byly to všechno takové šťastné náhody. Nejdřív jsem chtěl Pixyho dostat do Ameriky. Musel jsem ho sám přeložit do angličtiny a vepsat text do bublin, protože jsem věděl, že kdybych jim poslal švédský originál a k tomu překlad zvlášť, nikdo se nebude namáhat to číst. Oslovil jsem několik nakladatelů. Poslal jsem ho do nakladatelství Kitchen Sink, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Pak zanikli. Slyšel jsem, že ho publikovat chtěli, ale byli příliš pomalí, a mezitím se dostali do finančních problémů. Pak to vzali ve Fantagraphics.

Co bylo pak, Francie?

Německo. Tyhle lidí jsem znal z 80. let, z undergroundových filmových festivalů. Pak uviděli americké vydání Pixyho a uvědomili si, že jsem to já. A k francouzskému vydání v L´Association došlo tak, že jsem jel na festival komiksu do Helsinek a strávil jsem tam pár velmi příjemných večerů a vypil spoustu alkoholu s lidmi z L´Association, s Matttem Konturem, Davidem B. a ostatními. Ale žádnou moji věc neviděli. Až když se vrátili do Paříže, dostal se jim do ruky Pixy...

S Japonskem to bylo taky divné - na poslední chvíli jsem přidal jeden výtisk Pixyho k filmům, které jsem tam posílal na filmový festival, byl to takový okamžitý nápad. Japonsko je přece země komiksů. A skutečně se ozval komiksový nakladatel, který to tam objevil. Ale v Japonsku je to obecně problém, oni nepublikují tolik komiksů z vnějšího světa. Jenom japonský komiks může být "manga", pro nejaponské komiksy mají dokonce jiné slovo, ty jsou "komike".

Takže i když někdo ve světě nakreslí mangu...

...tak v Japonsku je to pořád "komike".

Jaké máte na Pixyho reakce?

Mně se donesou jenom kladné ohlasy. Ti, kterým se to nelíbí, za mnou většinou nechodí. Jednou mě ve Švédsku chtěli zbít... ale nevím, jestli to bylo kvůli mým komiksům. Možná to bylo jen proto, že jsem byl známý. Ve Švédsku je snadné stát se známým, protože společnost je velmi malá a kdekdo se dostane do médií.

Jednou jsem dostal od jedné slečny z Ameriky objednávku na figurku car-boye (chlapeček, který má místo hlavy přední polovinu automobilu - hlavní postava jiného Anderssonova komiksu), tehdy jsem vyráběl postavičky i jako 3D figurky. Pak přišla odpověď, takový velikánský balík. V něm byla barevná xeroxová kopie fotky té slečny, na které byla zachycena s plechovým kyblíčkem plným čokolády. K tomu byl přiložen tentýž kyblíček, zavřený víkem a zatavený v plastiku, a když jsem ho otevřel, podle zápachu a vzhledu byl plný krve. Nemůžu vám říct, co to bylo, protože jsem nebyl zvědavý, hodil jsem to do popelnice. V průvodním dopise stálo - velice vám děkuji za tu figurku, kterou jste mi poslal... No, v USA lidi často dělají podobné věci...

Co to bylo, nějaké satanistické poselství?

No, spíš si lidi myslí, že když dělám takové bláznivé komiksy, že jsem velký úleťák a že to ocením.

Když jsme u takových historek, prý jste dělal komiksové postavičky z masa?

V Berlíně se jednou radnice rozhodla uspořádat umělecký festival. V pozadí byla snaha oživit starou čtvrť, která byla kdysi plná různých obchůdků a krámků a v té době chátrala. Pozvali různé lidi, také mě, a každému z nás přidělili jeden z těch vyklizených krámků, abychom v nich něco vytvořili. Na mělo zbylo řeznictví. Byl tam strašlivý zápach a dost mi trvalo, než jsem si na něj zvyknul. Udělal jsem různé komiksové postavičky ze syrového masa a z uzenin a vystavil jsem je ve výloze. Víte, přišla tam pak na exkurzi nějaká škola a jeden chlapeček si je velmi dlouho a pozorně prohlížel... Měl jsem chuť ho trochu pobídnout do vlastní činnosti, evidentně jsem ho inspiroval...

Nakolik vás ovlivnil punk a anarchistické hnutí? Nemohl jsem si nevšimnout anarchistického znaku na víku veliké žumpy, do které potracené plody shazují polapenou televizi...

Koncem 70. let mi bylo osmnáct - jako každý jsem samozřejmě byl punkem velmi ovlivněn. Měl jsem rád tu hudbu a obecně punkovou kulturu. I když jsem nevypadal jako punk. Vypadal jsem dost divně, ale jako punk ne...

Myšlenka anarchie je mi sympatická. Pokud mám nějaký politický názor, pak leží někde v tomhle směru. Ale nesouhlasím s terorismem, samozřejmě. A nejsem ani politický člověk. Hodně lidí si myslí, že terorismus a anarchismus jsou totéž, ale to není pravda. To je jako s nihilismem, hnutím mladých lidí v Rusku na přelomu století, oni původně studovali přírodní vědy, byli velmi konstruktivní, bylo to krásné. Odpůrci anarchismu potřebují to, co je v anarchismu pozitivní, zdiskreditovat, takže kolem něj šíří strach. Samozřejmě, i v anarchistickém hnutí je spousta idiotů. I v Berlíně je spousta lidí, kteří se potřebují jenom prát. Nicméně já si myslím, že anarchistické hnutí je mnohem více pozitivní než pravicové.

Vaši oblíbení komiksoví autoři?

Z amerických Chris Ware a Daniel Clowes, a francouzská Kanaďanka Julie Doucet. Ti první dva dělají dost odlišné věci než já. Doucetová dělá spíš věci podobné, jako já. A opravdu rád mám autora, který se podepisuje Kaz, to je americký Litevec, myslím, že se jmenuje Kazimiros Prapulenis nebo tak nějak. Vydávají ho Fantagraphics.

A filmoví režiséři?

Různí autoři: David Lynch například, z Evropských Lars von Trier, Kaurismaki, Almodovár.. A mám opravdu rád Fassbindera.

Přemýšlel jste někdy o tom, udělat barevný komiks?

Nějaké jsem udělal... Většinou jenom jednu stránku... Pokud barevné komiksy nedělám, tak hlavně z technických důvodů. Barevný tisk je drahý, nakladatelé nemívají peníze... a udělat barevný komiks zabere víc času. Je to opravdu hodně pomalé. Ale mám rád experimentování, rád zkouším nové věci... Barevné komiksy jsem nevzdal, snažím se pořád vyvíjet. Dělal jsem například dvoubarevný komiks, tedy černá plus koloring další barvou... To bylo pro jednu španělskou výstavu na ostrově Mallorka.

Jaká je situace komiksu v Německu a ve Švédsku?

V Německu není vlastně žádný komiksový časopis. Existuje Strapazzin, německy psaný komiksový časopis, který vydávají ve Švýcarsku, tam je vic peněz. V Německu existoval časopis Renate, který vycházel velmi nepravidelně, jednou za rok nebo jednou za dva roky, a nevím, jestli další číslo ještě vyjde nebo už zanikl. Renate byla původně především skupina autorů.

Můžete jmenovat nějaké německé autory?

Atak, je z bývalého východního Německa, je to umělec, dělá taky obrazy a tyhle věci... což je víceméně normální situace, komiks dělají často umělci... Nebo Anke Feuchtenberg, ona je taky původně z východního Berlína... Myslím, že nejlepší němečtí komiksoví autoři pocházejí z východu.

Kam chodíte v Berlíně nakupovat komiksy?

Jsou tam dva velmi dobré obchody. Jeden z nich - Grober Unfug - měl na vývoj komiksu v Německu velký vliv, protože jenom já sám vím o dvou lidech, kteří tam původně jenom prodávali a pak se rozhodli do komiksu sami dělat a založili nakladatelství... takže měl velký vliv a pořád má.

A Švédsko?

Tam je situace standardní už desítky let. Je tam jeden velký nezávislý komiksový časopis, Galago, který vychází nepřetržitě už od roku 1979, a vedle toho vznikají a zanikají různé menší... Ale komiksy vycházejí spíš jako knihy. Ve švédských novinách se objevují stripy od neznámých nebo nezávislých autorů... Ovšem ve Švédsku je výjimečná politická situace, tam si můžete říct o peníze od státu, pokud něco takového chcete dělat.

Kolik dobrých komiksových autorů dnes ve Švédsku je?

Hm, spousta lidí by na mě byla naštvaných, kdyby tohle četla, ale myslím si, že asi tři až čtyři, možná pět, ano, řekl bych, že pět, které mám rád já, ale samozřejmě je jich tam mnohem víc, kteří jsou populární.

Jak tedy můžete přežít v Německu, v zemi, kde není komiksový trh?

Mám příjmy od nakladatelů z různých zemí, jsou sice malé, ale nakladatelů je víc. Takže dohromady z toho mám nějaké peníze. Pokouším se taky získávat nějaké zakázky jako ilustrátor, ale samozřejmě je to těžké, mám styl, který se jim moc nelíbí. Můžu taky požádat o peníze ze Švédska. Musím se prokazovat - dělal jsem výstavu tam a tam, vyšlo mi to a to, pak někdy peníze dostanu.

Myslel jsem to spíš tak: jak můžete přežít psychicky - v zemi, kde komiks není populární?

No, ono to jinde není lepší. Ve Švédsku jsem sice docela známý, ale jen ve velmi malém okruhu lidí. Ostatní znají jen moje jméno - jsem ten, kdo dělá něco divného. V podstatě nikde většina lidí o komiksu nic neví. Myslím si, že je to stejné všude, ve Francii, všude. Lidi nezajímá, kdo jsem a co dělám, takže v Německu to opravdu není o moc horší. Četl jsem interview s mým oblíbencem Danielem Clowesem, a protože je teď velmi populární, ptali se ho: "teď jste jeden z opravdu slavných komiksových autorů, jaké to je?" Odpověděl: "No, víte, je to jako být nejslavnější hráč badmintonu, nebo něco takového..." Prostě je to fajn, ale má to své meze.

V letošní katalogu L´Association je ohlášen komiks švédského autora, který kreslí velmi podivné postavy, stejně jako vy.

Gunnar Lundkvist. To je jeden z mých nejlepších přátel a můj nejoblíbenější švédský autor. Začínal jako básník. V sedmdesátých letech, když byl velmi mladý, psal poezii a byl v ní docela úspěšný. Potom, v roce 1979, začal dělat komiksy a poezii pověsil na hřebík. Řekl - teď už budu dělat jenom komiksy. To se mi líbí, když lidi začnou u něčeho, co je považováno za vznešené, a skončí u něčeho "nízkého".

Myslíte si taky, že komiks je něco nízkého?

Ne.

Jaký je rozdíl mezi komiksem a filmem?

Film je víc jako hudba, je velmi lineární. Komiks je víc otevřený, uskutečňuje se až ve vaší hlavě... je to pár věcí na papíře, které si musíte sestavit sám a můžete to udělat více způsoby.

Jak je vnímáte konkurenci amerického a evropského komiksu?

Američani mají nejlepší obchodní síť a angličtina je světový jazyk číslo jedna. Ale asi v každé zemi mají domácí autoři větší šanci se prosadit, protože mají stejné kulturní pozadí jako čtenáři. Ve Švédsku je poměr zahraničního a švédského komiksu asi 50:50. Švédští autoři se o superhrdinský komiks ani nepokoušejí, protože jsou úplně jinak zaměření, více směrem k humoru a podobně. Takže superhrdinský komiks je ve Švédsku jenom importovaný. V Německu je původního komiksu jen minimálně, zato superhrdinské komiksy vycházejí v desetitisícových nákladech.

Můj názor přesto je, že teď se toho děje víc zajímavého v Evropě než v USA, je tu hodně malých nakladatelů, včetně vás... Pravděpodobně jste součástí určitého pohybu, i když o tom nevíte. Velmi se mi líbí, že se teď dělají skoro až ručně vyráběné knihy - sto kusů třeba, pět set kusů, a jsou to velmi krásné věci... Pochopitelně se jich moc neprodá... je to něco mezi komerční věcí a uměním, je těžké říct, co to vlastně je, jestli je to umění nebo něco jiného... Ale je to zajímavé, protože komiks býval na začátku století opravdu komerční věc, masmédium... A teď je to jinak, myslím, že mainstreamový komiks je méně a méně populární, zatímco tyhle malé nezávislé věci jsou čím dál víc zajímavé.

Zapsáno v hospodě U vystřelenýho voka v listopadu 2001.  Připravil -jn-

Dvě pozoruhodné odpovědi, které jsme převzali z interview pro www.komiks.cz, jehož jsme byli svědkem:

Jak jste se dostal ke komiksu?

Jako dítě jsem si začal prohlížet komiksy dřív, než jsem se naučil číst. Domníval jsem se tehdy, že tohle je jediná forma, jak se lidi vyjadřují. Teprve později jsem objevil, že existuje také nějaký text v bublinách a dokonce i samostatné knihy jenom s písmeny, bez obrázků. Pravděpodobně mě moje první zkušenost velmi ovlivnila.

Považujete se za undergroundového autora?

Ne. Domnívám se, že v době internetu, kdy v podstatě každý může předložit své myšlenky téměř neomezenému počtu lidí, se hranice mezi "undergroundem" a tím ostatním dost stírá. Kromě toho se opravdu velmi snažím proniknout k co nejširšímu publiku, "být underground" není vůbec můj záměr.