Paříž, 2. října 1996

Milý Davide!

Požádal jsi mě, svou mladší sestru, abych napsala tuto předmluvu. Tvá prosba mě potěšila a dojala. Přijala jsem bez váhání, protože to, co jsi vytvořil, se mi opravdu velmi líbí.

Do políček této knihy jsi přenesl stíny našeho dětství. Moje vzpomínky nejsou tak přesné a podrobné jako tvé. Má paměť je jako temné, uzavřené jadýrko, v němž je skryto něco, co jsem vždycky věděla úplně jasně. Mou jedinou jistotou je nemoc Jeana-Christopha: epilepsie, padoucnice. Je to zvláštní: vždycky jsem si ji představovala jako velice mocné a silné jadýrko ukryté někde v závitech jeho mozku.

Tobě vždycky záleželo na každém detailu, na věrném vylíčení událostí. Vzpomínám si na hromady historických knih ve tvém pokoji, jimiž ses obklopoval, abys na svých kresbách věrně zachytil oblečení vojáků nebo koňskou čabraku… Když jsi byl malý, chtěl jsi být „profesorem dějepisu“. Dnes jím opravdu jsi.

Občas se mě někdo zeptá: „Jak se daří bratrovi?“
„Dobře, má se dobře…,“ a následuje série informací o tom, na čem právě pracuješ, o tvých plánech a tvých láskách. V tu chvíli se ale můj duch rozdvojí. Ve svém nitru odpovídám na tutéž otázku, jako by se týkala mého DRUHÉHO bratra. Oba mé bratry však nikdo nezná, a tak ten druhý hlas někde mezi srdcem a hrdlem zaniká.

Chtěla bych mluvit o nás. O nás třech.
Uvedu aspoň jednu vzpomínku, která je mi velice drahá. Vzpomeň si: když jsme byli u dědečka a babičky v Bourges, spávali jsme všichni tři v jednom pokoji. Jean-Christophe u dveří, ty nalevo od něho a já v postýlce u skříně. Tito, Fafou a Sicoton.
Sotva zhaslo světlo, přistáli jsme společně na planetě Mars a každý popisoval těm zbylým dvěma, co právě vidí: podivné bytosti a netvory, které jsme – my, velcí lovci – zaháněli na útěk… Blouznili jsme svorně a naplno, plni dětského a sourozeneckého zanícení. Končívali jsme ohromnými hostinami, kde se podávala dinosauří stehna a obří melouny, a teprve pak jsme – pořád ještě trochu omámení – upadali do spánku, který to prchavé a průzračné souznění rozptýlil.

Tak. To byla doba našich hrdinských činů, a já se mezitím stala postavou z komiksu a učitelkou malých dětí. Občas potkávám děti, které se nám podobají.

Líbám tě. S láskou

Florence