"Vlastní záchvat trvá několik minut, je provázen někdy výkřikem, postižený prudce padá, má křeče v celém těle a končetinách, někdy má pěnu u úst a pokouše si jazyk."
Domácí lékař (1991)
Když koncem roku 2000 vznikalo nové, výhradně na komiksovou produkci zaměřené nakladatelství, dali mu jeho zakladatelé, Jakub Němeček a Ivan Stable, do vínku označení Mot. Je možné namítnout, že zvoleným názvem, jež ve francouzštině znamená slovo, se vydavatelé postavili proti svému programu: vždyť jejich značka odkazuje především ke kultuře slovesné, k umění literárnímu, a nikoliv k tak specifickému typu sdělení, jakým komiks bezpochyby je. Avšak tento paradox zmizí, nahlédneme-li ve zvoleném pojmenování krédo, podle nějž se Mot rozhodl publikovat především ta díla, jejichž výraz je plnohodnotně utvářen jak složkou obrazovou, tak i jazykovou a která kromě výtvarného požitku nabízejí též náročnější příběh či poselství. Jinak řečeno: ke slovu se tu má dostat kvalitní scénář i experimentální hledačství, posunující hranice komiksu mimo oblast, jež mu byla tradičním chápáním až donedávna přisuzována. Tituly Motu, charakteristické pečlivým technickým i edičním zpracováním, naznačují, že právě takový typ tvorby je nutno hledat zejména ve frankofonním kulturním prostoru: kromě komiksového magazínu Pot, který má sdružovat autory tuzemské, a který je však stále ještě v záběhu, jsou všechny dosavadní knihy tohoto nakladatelství překladové - pocházejí z Francie, tedy z místa, jež lze bez váhaní označit za evropskou komiksovou supervelmoc, okázale nabourávající heroická dogmata svého hollywoodsky zasněného protihráče z opačné strany Atlantiku. Máte-li rádi žánr fantasy, dostanete jej - ale ve zparodovaném hávu série Donžon, v příběhu od Joanna Sfara, jehož protagonista, bázlivý kačer, prochází světem kašovitých strašidel a přebujelých záhybů kresby Lewise Trondheima (úvodní díl vydal Mot na jaře tohoto roku). Dáváte-li přednost jednoduchým stripům - anekdoticky pointovaným sledům okének zabírajícím v novinách či v knize právě jeden řádek - budete vtaženi do "metafyzického" kraje věčných pochybností a stále nových a nových otázek, tak jak jej Trondheim (tentokrát coby scenárista) v rovných sto variacích zkomponoval z pouhých osmi obrázků, jež pro sešit pojmenovaný Jen čtvrt vteřiny na život připravil J.-C. Menu (na vánoční trh přinesl Mot loni v prosinci). A pokud jste spíše fanoušky poetických dobrodružství než ironických výřečností, máte možnost se ve Světlech Amalu setkat s mluvícími fretkami a "průsvitníky" namalovanými Claire Wendlingovou podle libreta Christopha Gibelina (první epizoda vyšla letos v červenci).
Na důkaz toho, že frankofonní komiks vyniká nad řadou svých běžných cizojazyčných konkurentů též větší blízkostí obyčejnému, všednodennímu životu, zveřejnili pánové Stable & Němeček v češtině již dvě čísla z celkem šestidílné, dosud však neuzavřené série nazvané Padoucnice (L´Ascension du Haut Mal 1, 2; 1996, 1997). V roce 2000 získala tato práce cenu za nejlepší scénář na festivalu Angouleme a její tvůrce, částečně skrytý za pseudonymem David B. (*1959), začal být srovnáván s Artem Spiegelmanem, autorem proslulého komiksu o holocaustu Maus (viz recenzi v Labyrintu 3 - 4, 1998, s. 62). Mimo jiné také proto, že stejně jako on vytvořil výpověď výrazně autobiografickou, podmanivou i zarážející současně otevřeností, s jakou jsou v ní zobrazeny intimní roviny života v "poznamenané" rodině. Snad k tomuto připodobnění tvůrců, z nichž prvý je traumatizován otcovým koncentráčnickým syndromem a druhý bratrovou epilepsií, přispěl nejen celkový léčebný efekt takto vylíčených zkušeností (oba kreslíři se k autoterapeutickému účinku svých děl nezakrytě hlásí), ale taktéž dramaticky vyhrocený nesouhlas rodičů s jejich zveřejněním. A konečně - jsme-li u vzájemné konfrontace - blíží se Padoucnice svému Pulitzerovou cenou ověnčenému protějšku i strukturou vyprávění: tam i zde je jádro poselství sevřeno konstrukcí narativních odboček a časových skoků kombinujících rodinnou historii s přítomným okamžikem, jenž může své nejzazší polohy dosáhnout až ve formě metatextových úvah a debat nad "právě" vytvářeným dílem.
S mírnou dávkou zjednodušení lze komiks angoulemského šampiona žánrově charakterizovat jako svého druhu civilní ságu: dětství strávené po boku vážně nemocného staršího bratra, sužovaného častými epileptickými záchvaty, tvoří sice důležitou - řekli bychom titulní - nikoliv však jedinou dějovou vrstvu Padoucnice. Lékařské ordinace, pracovny terapeutů, makrobiotické a ezoterické komunity, domy střídané kvůli nepřátelským sousedům - to jsou prostory, v nichž se společně s hrdiny knihy pohybujeme; za jejich stěnami však z mlh minulosti zvolna povstávají kontury dávno pohaslých životů předků, babiček, dědečků a jejich rodičů; a společně se soukromými vzpomínkami je ve fragmentech z hlubin paměti probouzen čas dějinný, obě světové války, válka v Alžírsku... krátce historická vzedmutí konfliktních nálad, jejichž agresivním duchem je mladý vypravěč Padoucnice fascinován. Souboj příbuzných s nelehkým osudem, ať již v bahnech zákopů nebo na tvrdé půdě oraných polí, se má stát předobrazem zápasu rodiny se zákeřnou nemocí: "Rvali se se životem, aby se zbavili bídy. Vy jste vedli podobný boj za uzdravení Jeana-Christopha. Podle mě to je totéž," brání se ve druhém dílu komiksové alter ego Davida B., když jeho práci matka vyčítá přílišné zaměření na temné stránky rodinného osudu, jež s bratrem nesouvisejí. Pokusím se ukázat, že kus pravdy lze v takto směřovaných námitkách objevit.
Z výtvarného hlediska je Padoucnice černobílý komiks, budovaný se snahou o neotřelou vizuální metaforu. Autorova originální kresba, strohá i jakoby naivně "zakulacená" zároveň, může čtenáře velice snadno zmást, odkazujíc na první pohled svými tvary spíše k čítankové idylce, ke hřejivému světu dětských ilustrací než k propastnému obrazu chorobou pronásledovaného nešťastníka a jeho cynického sourozence. V této zastřenosti, jež postavičce chlapce srážejícího při hře bratra ze schodů přimalovává na tvář široký úsměv, tkví také její emocionální síla a děsivost. David B. si dokonale osvojil metodu personifikace a konkretizace: epilepsii v jeho podání poznáváme jako hmatatelného démona, draka číhajícího za zády oběti na svou příležitost. Jin a jang jsou dvě nahá ženská těla v pozici 69, makrobiotika je zrnko rýže ve velikosti člověka a s ústy a očima. Kontrastní střídání tmavých a světlých ploch scenerii oživuje, rozhýbává; samo o sobě však nestačí. Obdobnou roli plní i vzájemná komunikace slova o obrazu; rovněž ona však má jisté trhliny. Vedle pasáží, které nápaditým způsobem konfrontují text a výtvarné sdělení (osobně jsem si oblíbil políčko znázorňující nic netušící mladíky, jimž nad hlavou prolétává dlažební kostka, doplněné popiskem: Květnové události [rozuměj: Paříž 1968] jdou mimo nás), tedy vedle těchto zdařilých pasáží se objevují ve vyprávění místa, jejichž vyznění je zbytečně zdvojené, doslovné. Děj se zadrhává, v určitých momentech působí jeho epizody samoúčelným dojmem.
Davidovi B. je nutno přičíst k dobru, že se mu v neobvyklé formě komiksu podařilo poodhalit zastřenou tvář Francie šedesátých a sedmdesátých let - zamlčované peripetie odvodů rekrutů do alžírské války, netolerantnost společnosti vůči nemocným, technokratický charakter oficiální lékařské vědy, fanatismus některých alternativních komunit, výhonky rasistických předsudků. Zobrazil je nesmlouvavě a věrně, vždyť množství z toho, co napsal a nakreslil, prožil na vlastní kůži. Ve schopnosti nahlédnout své dětství i bratrovo postižení v sociálních souvislostech tkví také hodnota poselství Padoucnice. Princip kladoucí vedle sebe časově či významově odlehlé epizody, kterým dílo poukazuje na skryté spoje života jednotlivce, rodiny a světa, se ovšem zdá být tvůrčím nástrojem dvojsečným, není-li citlivě odhadnuta správná míra jeho užití. V našem případě je na místě říci, že se autor příliš spolehl na jedinečnost zážitků, zkušeností a vzpomínek, jež formovaly život mladého člověka, a že v jejich jménu zanedbal konstrukci a jistý úběžník, smysl příběhu. Předložil čtenáři magmaticky surové pásmo paměti, nikoliv však propracovanou výpověď. Mimoděk tak ukázal, že fenomén autobiografického komiksu, který se v současnosti stává stále více populární, není samospasitelnou nádobou, do níž stačí životní dojmy jednoduše přelít.
Jakub Sedláček, Labyrint 9-10/2001
1. 10. 2001
